Nejsvětější trinosofie, bohatě ilustrovaný rukopis z konce 18. století, je jednou z nejkrásnějších knih hermetické tradice. Text knihy, rozdělený do dvanácti kapitol v souladu se znameními zvěrokruhu, rozvíjí jedinečný duchovní příběh, působivou alegorii iniciace, cesty, odhalující tajemství zednářské legendy stejně jako taje alchymie a průběh Velkého Díla. Obrazový doprovod knihy tvoří původní celostránková vyobrazení spolu se záhlavími a koncovými vinětami jednotlivých kapitol a závěrečnými enigmatickými signaturami a nákresy tajných značek a šifer. Autorství tohoto francouzského anonymního rukopisu je dodnes předmětem dohadů a hypotéz. René Alleau, jehož obsáhlá studie tvoří úvod prvního českého vydání, dokazuje, že autorem knihy byl tajemný hrabě de Saint Germain. Esoterní význam Nejsvětější trinosofie rozkrývá připojená výkladová studie od M. P. Halla, který se rukopisem dlouhodobě zabýval a vyložil jej v duchu dávné iniciační tradice a v souladu s postupy Velkého Díla. Text Nejsvětější trinosofie z francouzského originálu přeložil Ivo Purš. Předmluvu René Alleaua z francouzštiny přeložila Anna Hánová, výkladovou studii M. P. Halla z angličtiny přeložil Milan Kolář. Graficky upravil a obálku navrhl Tomáš Nedoma. Kresba na obálce Mark Telarian. V edici POLNICE vydalo nakladatelství TRIGON.

Kniha Cestou sluneční záře Martina Skály čerpá z rukopisu Splendor Solis (Sluneční záře), jehož autorství se přisuzuje Paracelsovu legendárnímu učiteli Salomonu Trismosinovi. Skála se soustředí především na obrazovou část díla, přičemž vychází z rukopisné varianty z roku 1582, uložené ve fondu British Library. Skála zkoumá dvaadvacet vyobrazení Splendor Solis, rozebírá jejich symboliku, vztahy mezi jednotlivými detaily i provázanost obrazů celého cyklu. Ve sledu obrazových tabulí shledává paralelu s procesem individuace, tedy s fyzickým, duševním i duchovním vývojem lidského jedince, jak ho popsal C. G. Jung. Kniha Martina Skály představuje na této cestě osobitého průvodce a spolu s výkladem obrazů Splendor Solis nabízí i jednoduchá cvičení pro meditační praxi.

Jedinečný filosofický spis Františka Palackého Krásověda čili o kráse a umění vznikl roku 1820, v době autorova mládí. Přináší hluboký pohled na krásu platný před 200 lety i dnes. Zároveň vytváří a formuje český jazyk filosofie a estetiky, jak dokládá i přiložený slovník, v němž autor zachycuje nově utvářenou terminologii krásy a umění. Autor zahrnul text naposledy do své sbírky Radhost roku 1872. Nyní vychází samostatně, ve slavnostním vydání k 150. výročí úmrtí Františka Palackého. Kniha je koncipována jako zrcadlové vydání: na jedné straně stojí původní text v jeho autentické podobě, na straně druhé jeho citlivý převod do současné češtiny od filosofa Ivana Chvatíka. Čtenář tak může vstoupit do Palackého jazyka beze ztráty — a zároveň mu plně porozumět. Součástí knihy je také citátová část a faksimile rukopisů z roku 1820, které otevírají prostor mezi myšlenkou a jejím prvním záznamem. Závěr knihy patří studii Filosofie dějin v Palackého Krásovědě od filosofa Jana Patočky. Celé vydání je připraveno jako knižní artefakt, jehož design vychází z osobní vizuální estetiky Františka Palackého inspirované jeho rukopisy. Kniha je svázána nitěmi a umělecká švýcarská vazba umožňuje, aby zrcadlové stránky zůstávaly plně rozevřené. Použitý papír svou kvalitou navazuje na charakter papíru rukopisu. A protože dílo dalo filosofickou hloubku pojmům umění a umělec — v době, kdy význam těchto slov byl těsněji spjat s řemeslem — je kniha zušlechtěna malým uměleckým dílem s certifikátem autenticity: křišťálovou kuličkou z české sklářské dílny, vsazenou neobvyklým způsobem přímo do knihy. Tvoří světelné oko do knihy, jako symbol Palackého hlubšího pohledu na krásu.

Leonardovy obrazy Mona Lisa a Poslední večeře Páně patří k nejslavnějším dílům světového malířství. Jaké tajemství se v nich skrývá, čím tak hluboce oslovují lidskou duši? A kde se v Leonardovi vzala schopnost tato jedinečná díla namalovat? – Kniha odhaluje závoj halící toto tajemství a přináší vysvětlení, které souvisí s Leonardovými předchozími životy a s vývojem lidstva, jak ho ukazuje anthroposofie Rudolfa Steinera.

Slovenské literárne centrum vydalo knihu Jána Bábika Spisovatelia za mrežami. Približne päťdesiat slovenských spisovateľov rôzneho politického názoru bolo uväznených v päťdesiatych rokoch minulého storočia. Medzi nevinnými obeťami represálií boli nielen tvrdí odporcovia režimu, ale aj takí, ktorí sa v istom zmysle zmierili s diktatúrou proletariátu či uvedomelí členovia komunistickej strany, ba aj tí, ktorí niesli za perzekúcie priamo zodpovednosť. Vykonštruované politické procesy riadené vtedajšou mocou ich takto vylúčili zo života dovedna na vyše dvesto rokov. Najvyšší ortieľ vyniesol takýto zmanipulovaný súd nad diplomatom a novinárom Vladimírom Clementisom, ktorého roku 1952 popravili. O život prišiel aj vydavateľ a autor detektívnych noviel Gustáv Adolf Bežo. Keď ho prišli eštebáci zatknúť v roku 1952, radšej zvolil dobrovoľnú smrť a zastrelil sa. Tí, ktorí prežili tvrdé podmienky väzníc či táborov v uránových baniach, preukázali nezlomnosť tvorivého ducha tak za ostnatými drôtmi, ako po prepustení na „slobodu”. Napriek stigme bývalých politických väzňov a všetkým prekážkam pokračovali v literárnej tvorbe, alebo tí, ktorých talent sa pred uväznením len začal prejavovať, do literatúry naplno vstúpili. Autor sa vysporadúva s traumami slovenskej kultúry a literárnej historiografie. Autorom grafického dizajnu je Palo Bálik.

Jan Kefer je jedním z nejznámějších představitelů novodobého českého hermetismu. Byl vůdčí osobností společnosti Universalia, překládal do češtiny (zejména knihy Eliphase Léviho), byl autorem knih o astrologii, theurgii a magii, redigoval revui Logos a věnoval se intenzivní přednáškové činnosti. Kniha „Spojeni jménem Kefer” představuje život a dílo PhDr. Jana Kefera (1906–1941) a jeho manželky Dagmar (1916–1942). Tvoří ji úvodní text D. Ž. Bora, vzpomínky Reginalda Kefera, detailní chronologie života a díla Jana a Dagmar Keferových od Zuzany Zadrobílkové a závěrečné zhodnocení významu Jana Kefera pro český hermetismus z pera Lukáše Loužeckého. Textovou část doplňuje bohatá obrazová příloha.

Monografia Dve knihy o interpretácii (umenia) sa venuje problému interpretácie, niečoho, čo nezanedbateľným spôsobom formuje našu každodennosť bez toho, aby sme si to uvedomili. Okrem toho interpretácia patrí medzi kardinálne problémy filozofie umenia, estetiky a celého komplexu vied o umení. V prvej knihe sa do popredia záujmu reflexie dostáva širšie vymedzenie interpretácie, schopné priblížiť a vysvetliť tie jej podoby, s ktorými sa stretávame aj vo svete umenia. Druhá kniha sa venuje úlohe teórií umenia a interpretačných rámcov, teda tomu, čo vytvára predpoklady a zároveň aj limity interpretácie.

Estetický prožitek/zkušenost je jedním z klíčových konceptů moderní estetiky (od A. G. Baumgartena) po současnost, implicitně i v antické a středověké estetice. Podrobnější deskripce, kterým předcházely pokusy zachytit specifičnost estetického prožitku pojmy jako kontemplace či nezainteresovanost, metazájem na percepci a další, představovaly většinou lineární „scénář“, od „hrubých dat“ po syntézu estetických kvalit, vrcholící estetickou hodnotou. Takové pojetí neodpovídá vývoji estetice příbuzných či pro estetická zkoumání relevantních disciplín, z nichž prezentovaná kniha využívá zejména kognitivní neurovědy a jejich „odnož“ neuroestetiku, psychologii, zejména „revitalizovanou“ gestaltpsychologii, fenomenologickou filosofii a estetiku. Představuje tak komplexní proces estetického prožitku, který zahrnuje simultánně probíhající pochody v modulárně uspořádaných systémech zpracování (a vytváření) informací, roli pozornosti s její třídimenzionální strukturací (téma, tematické pole, okraje) a její zvláštní modality, tzv. lovecké pozornosti, rekurentní neuronální sítě s možností zpětného a dopředného zpracování stimulů, simultánní procesy zdola-nahoru a shora-dolů řízených zpracování informace (stimuly řízené „zdola“ a vyššími úrovněmi zpracování reprezentací vyšší komplexnosti „shora“). Proces vrcholí, v případě plného, struktury vědomí restrukturujícího prožitku, v synchronizaci různou rychlostí probíhajících procesů na většině úrovní ztělesněného vědomí, včetně kognitivního a emocionálního nevědomí, tedy maximálního rozšíření kontextu mentálních a senzomotorických aktivit.

Monografie trojice autorů FF UK v Praze představuje estetickou teorii, kterou roku 1908 jako originální experiment, propojující čínské tradiční teorie s evropskou estetikou, formuloval Wang Kuo-wej, velikán čínské humanitní vědy 20. století. V centru zájmu zde stojí ústřední pojem ťing-ťie a jeho mnohafazetové zkoumání v interdisciplinární fúzi zmíněných disciplín. Čínský pojem, jednoduše a bez deformací nepřevoditelný na singulární koncept západní estetiky, je „obklíčen“ sadou kontaktních pojmů a kategorií moderní evropské estetiky a literární vědy s cílem uchopit jeho komplexní obsah a smysl. Wang Kuo-wejova estetická teorie, nahlížená zde v zastřešující perspektivě dvou disciplín, sinologie a estetiky, nabízí vzácnou příležitost sledovat pokus o spojení dvou odlišných tradic ještě předtím, než nový myšlenkový model přejatý ze Západu vytěsnil domácí tradici. Interpretace Wang Kuo-wejova pojmu tak přesahuje hranice zájmu historika estetiky a dotýká se obecnějších otázek osudu čínské kultury ve 20. století. Českému čtenáři se vůbec poprvé dostává do ruky studie, která ukazuje intelektuální svět moderní Číny bez předsudků a v historických a transkulturních souvislostech. Důležitou součástí knihy je úplný překlad Wang Kuo-wejových Poznámek k písním ze světa lidí, doplněný rozsáhlým poznámkovým aparátem.

Setrvávání v ambiguitě stojí v základu naší zkušenosti s uměleckými díly. Dvojznačnost je zakleta v žánru i v obsahu, v pohybu mezi filozofickým zkoumáním a uměleckou expresí, v napětí mezi estetickými postoji zaměřenými na krásno a postoji etickými a politickými. V jednotlivých kapitolách věnovaných dílům Adrieny Šimotové, atonální hudbě nebo současnému politickému videoartu se Bierhanzl odpichuje především od nosných motivů z esteticko-filozofických úvah E. Levinase, R. Barthese a M. Foucaulta a ukazuje umělecké dílo jako odraz vládnoucích poměrů i jako vytváření nové, ryze estetické skutečnosti neredukovatelné na historická a sociální určení.