Ve vzpomínkách devadesátiletého Jana, které si autor zčásti vymyslel a zčásti pobral ze skutečného života, píše o Janově obdivu a lásce k šumavským lesům a lidem. Stařec Jan medituje o lidské víře v Boha, má rád staré borovice a vzpomíná na rozporuplnost života ve dvacátém století, v němž lidstvo prožilo dvě světové války a holokaust. Zdůrazňuje vítězství dobra nad zlem a naději v zachování smyslu pro rozmanitost přírody. Spojuje vědu a víru a uvažuje o vztahu člověka k lesům, který se vyvíjel ode dávna. Jan v úvahách o vztahu člověka k lesům jde dál za pouhé materiální využívání až k té nehmotné představě, kterou stromy v lidském mozku mohou vyvolat. Může to být obdiv, obava, pocit krásy, vytrvalosti i působení vertikály.
